Historie a charakteristika botanické zahrady

Historie botanické zahrady
Podle dostupných informací je botanická zahrada v Olomouci nejstarší botanickou zahradou na Moravě, v českých zemích ji předstihuje pouze univerzitní botanická zahrada v Praze. První informace o botanické zahradě v Olomouci pochází z roku 1787. Tato zahrada sloužila k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity; v roce 1874 zanikla v souvislosti s jeho zrušením. V roce 1898 vznikl v Olomouci "Spolek botanické zahrady" (Botanischer Verein in Olmütz). Díky jeho iniciativě bylo na jaře 1901 zahájeno budování botanické zahrady v místech, kde se nachází dodnes. Mimořádný podíl na budování zahrady měl lékárník Edmund Tuma a městský zahradník Karel Pohl. První průvodce botanickou zahradou byl vydán v roce 1913. Zahrada zůstala v podstatě v nezměněném stavu až do roku 1948, kdy ji spolek předal městu. Od roku 1956 je zahrada spojována s působností vysokých škol v Olomouci, nejdříve s Vysokou školou pedagogickou a od roku 1958 s Univerzitou Palackého. Od roku 1959 se zahrada stala součástí Přírodovědecké fakulty UP a katedry botaniky, která ji spravuje až do současné doby.
Charakteristika botanické zahrady
Botanická zahrada Univerzity Palackého se nachází jihovýchodně poblíž centra města Olomouce, mezi Smetanovými sady (v těsném sousedství tropických skleníků Flóry Olomouc) a železniční tratí. Vchod je z ulice "U botanické zahrady", naproti areálu technických služeb. Zahrada leží na rovinatém terénu v nadmořské výšce asi 210 m a její rozloha činí 0,65 ha. Po stránce geologické je území tvořeno čtvrtohorními naplaveninami řeky Moravy (písky, hlíny). Hladina podzemní vody se nachází v hloubce 4,5 až 7 metrů. Klimaticky území patří do teplé, mírně vlhké oblasti s mírnou zimou. V letech 1961-1990 činila průměrná roční teplota 8,8 °C a srážky 562 mm. Celá plocha zahrady je na navážkách (štěrk, kamení, škvára), které jsou překryty často jen slabou (20 cm, někdy i méně) vrstvou vysychavé písčitohlinité zeminy. Pouze v zadní části zahrady je půda hlubší (kolem 50 cm). V roce 1994 byla dokončena výstavba zavlažovacího systému, což poskytlo nové možnosti pro rozvoj zahrady, zejména pro rozšíření sortimentu rostlin.
Charakteristika rostlin pěstovaných v botanické zahradě
V současné době jsou v zahradě pouze venkovní expozice, skleník zde není. Vzhledem k relativně teplému klimatu, otevřenosti zahrady k jihu a chráněnosti od severu (Smetanovy sady), se zde dobře daří i relativně teplomilné květeně z jižních oblastí mírného pásma. Dokladem je např. každoročně bujně rostoucí keř Paliurus spina-christi ze submediterránu, pěkně se rozrůstající Oenothera speciosa z jižní části USA nebo samovýsevem se šířící Gaura lindheimeri z Texasu. Sortiment pěstovaných druhů reprezentuje velká část středoevropské květeny, druhy běžně i méně často pěstované v okrasných zahradách a parcích, a to z celého světa. Značná pozornost je věnována květeně severových. části Sev. Ameriky. Klimatické podmínky přibližně souhlasí v obou oblastech a zvláště květena vysokobylinných prérií je překvapivě odolná vůči letnímu suchu. Její barevná pestrost a druhová rozmanitost společně s morfologickými rozdíly oproti středoevropské květeně přináší zajímavé (poutavé) zpestření pěstovaných sortimentů. Potíže jsou s pěstováním lesní květeny, neboť zdejší půdní podmínky a častá letní sucha jim nesvědčí a některé hynou i přes občasnou závlahu. Nedílnou součástí zahrady jsou i druhy významné z hlediska užitkového, tzn. kulturní, léčivé a aromatické rostliny. Celkově vzato, preferovány jsou rostliny vytrvalé, neboť z hlediska způsobu obhospodařování zahrady lze jen obtížně soustavně udržovat jednoleté kultury.
Povšimneme-li si blíže významnějších druhů, nelze opomenout úspěšnou kulturu velmi ozdobné pupalky Oe. organensis s květy 15-18 cm dlouhými a až 10 cm v průměru, která je v přírodě omezena na nepatrnou oblast v Novém Mexiku (USA), jež je nyní vyhlášena za přírodní rezervaci. Vzhledem k její cizosprašnosti je nutno ji uměle opylovat, produkce semen v tvrdých pevných tobolkách je pak dobrá a jak bylo přepěstováním zjištěno, jsou klíčivá. Pupalky jsou vůbec zajímavé rostliny, vzhledově velmi rozmanité a např. zde pěstované druhy z chilských And, jako je Oe. stricta, Oe. odorata, Oe. acaulis var. sulphurea, Oe. affinis, Oe. mollissima, mají značnou estetickou hodnotu pro zavedení do okrasných kultur, stejně jako mnohé z jižních částí USA – Oe. flava, Oe. speciosa, Oe. tetraptera, Oe. rosea, Oe. longissima.
Koncem léta, kdy se v zahradách projevuje útlum mezi kvetoucími rostlinami, upoutávají pozornost četné druhy tzv. prérijní americké květeny, jako jsou různé hvězdnice s bílými až fialově modrými květy, žlutě kvetoucí Verbesiny, žlutě až žlutooranžově kvetoucí Rudbeckie, nachově až purpurově kvetoucí vysoké Vernonie, fialově kvetoucí Verbena stricta a Amorpha canescens. Žlutě kvetou různé druhy rodů Coreopsis a Solidago; s některými druhy obou rodů se často setkáváme v zahradách a některé další druhy, jako je S. rigida, S. caesia či S. riddellii, by se úspěšně uplatnily v zahradách namísto expanzívně se šířícího S. canadensis. Z dalších žlutě kvetoucích rostlin zaujme svou štíhlou habituální vzdušností a světlou barvou velkých květů Ratibida pinnata, až 2 m vysoká. Mezi trávami rostou pro středoevropany nezvyklé druhy s větvenými lodyhami, nízký Andropogon scoparius a dvoumetrový A. gerardii, oba se na podzim rezavě barvící.
U vchodu do zahradního domku může zaujmout stříbřitě sivozelený trnitý keř z čeledi bobovitých, v květnu s množstvím růžových květů a později nafouklými dřevnatými lusky. Je to Halimodendron halodendron, původem z písků kolem Kaspického moře. Zde dobře prosperuje v písčité navážce, která zde byla navezena při rekonstrukci budovy a jinak byla těžko něčím osaditelná kromě psamofytní vegetace. A tak zde roste také Carex arenaria, Elymus farctus, Ononis repens a Lathyrus maritimus z přímořských písků a dun, opodál je porost ostřice Carex liparicarpos z písků u čenkovské stepi (jižní Slovensko).
Na záhonech se porůznu daří udržovat různé polní "plevele", se kterými se v přírodě prakticky již nesetkáme, jako je např. Caucalis lappula, Scandix pecten-veneris, Agrostemma githago, Bupleurum rotundifolium, Androsace maxima, Coronopus squamatus. Z lesních druhů jsou zajímavé např. statná Vicia sparsiflora se vzpřímeným růstem a velkými žlutobělavými květy, pocházející z nejsevernější lokality tohoto druhu ve Štiavnických vrších a nyní již zřejmě neexistující. Ozdobný je též hrachor sedmihradský (Lathyrus transsilvanicus), který se lokálně vyskytuje v malé oblasti Slovenska (okolí Rožňavy) s květy při rozkvětu žlutobělavými a později se zbarvujícími do rezava.
Takřka historický je každoroční výskyt dvouletého kavkazského krtičníku, s měkce šedě chlupatými listy a sytě žlutými květy. Jeho existence je v literatuře zaznamenána téměř od začátku tohoto století.
Členění areálu botanické zahrady
Podrobné prostorové členění areálu je patrné z plánu zahrady. Plochu zahrady lze rozdělit na tři části (parková, centrální, různé). Parková část s travnatým podrostem, v němž roste množství jarních cibulovin a hajní květena, představuje stinnou partii, v níž se můžeme také setkat s našimi domácími keři a stromy, ale i s různými exotickými rostlinami. Tato část přiléhá ke skleníkovému areálu Flóry Olomouc a navazuje na rozsáhlý park ve Smetanových sadech. Centrální část zahrady je tvořena záhony, na nichž je pěstováno velké množství druhů rostlin uspořádaných podle jednotlivých čeledí botanického systému. Jedná se o slunné záhony, takže druhy stinných stanovišť zde většinou nejsou pěstovány. Ty jsou začleňovány do celkové kompozice zahrady na ekologicky vhodná místa. Třetí část zahrady zahrnuje několik partií. Především je to dlouhý pruh při železniční trati osázený zejména exotickými keři. Další významnou plochou je slatiniště, na němž byla shromažďěna živá sbírka květeny slatinných mokřadů. Ukázalo se však, že bez prostorové izolace si mnohé druhy nadměrně konkurují a méně expanzívní a citlivější druhy mají tendenci vymizet. Je zde např. velký porost kriticky ohrožené přesličky Hippochaete variegata, velmi vzácné Cladium mariscus, veliké keře ze střední Evropy vymizelé břízy Betula humilis (ještě začátkem tohoto století rostla sev. u Olomouce), velmi efektní je množství tři metry vysokých lodyh mléče bahenního (Sonchus paluster). V bazénku je nejnápadnější hustý porost Stratiotes aloides trochu připomínajícího světle zelenou vodní aloe, koncem dubna je nepřehlédnutelný kvetoucí Lysichiton camtschatensis s velkými bílými toulci připomínajícími malé plachty a přes léto porost Houttuynia cordata se srdčitými tmavými listy a ozdobnými bílými "květy" se žlutým dlouhým středem.
V zahradě je v současné době pěstováno asi 1500 druhů rostlin, každoročně něco vymizí, jiné druhy přibudou, takže počet zůstává přibližně stabilní nebo se mírně zvyšuje. Zahrada vydává každoročně Index Seminum, v němž je uváděn přehled druhů, u nichž je případným zájemcům k dispozici osivo.
Souhrn
Závěrem je možno konstatovat, že přes svou malou rozlohu nabízí zahrada možnost seznámit se s velkým množstvím druhů rostlin, za kterými bychom museli putovat po lokalitách celé střední Evropy. Rovněž si lze prohlédnout ukázky květeny z různých oblastí světa a druhy zahrádkářsky a léčitelsky významné. Zahrada stojí za návštěvu od časného jara, kdy návštěvníky nejvíce upoutá různobarevný koberec hajních rostlin v parkové části, až do konce října, kdy nás zaujme překvapivá pestrost podzimního zbarvení listů nejrůznějších dřevin. Návaznost zahrady na rozsáhlé Smetanovy sady vytváří komplex poskytující široké možnosti pro odborné studium rostlin i rekreaci návštěvníků.